Září 2015

Co mě tu občas přivádí k šílenství

29. září 2015 v 15:15
Jedna z věcí, které se mi tu opravdu nelíbí, je neustálé čekání. Indové nikdy nedodržují čas, který si stanoví. Zatím pokaždé, když jsme někam jeli jsme měli několikahodinové zpoždění. Příklad: jeli jsme do státu Kerala. Bylo mi řečeno, že mám být v 10:30 připravená, že v 10:30h. ráno vyjedeme. V 10:30 ráno jsem byla připravená. Nikdo nikde. Všichni ještě spali. V 10:50 vstala host matka a začala si balit věci. Poté jsem ale zjistila, že si ještě nebalí, nýbrž si teprve žehlí své oblečení. Vzala jsem si knihu a začala si číst. Host otec kamsi odjel a dlouho se nevracel. Po hodině čtení jsem se zeptala host matky, kdy tedy vyjedeme, řekla mi, že host taťka přijede určitě co nejdříve. Ve 12:30 jsme zavolali host taťkovi, kdy teda vyjedeme, řekl, že za 10min. je doma a pojedeme. Když se vám řekne deset minut, tak fajn, to není moc dlouho, klidně ještě v klidu čekáte. Po hodině čekání už toho ale máte docela dost. Čtení už vás nebaví, nic jiného jste dosud nezačali, protože čekáte, že každou chvíli přijede host otec a už se konečně pojede. Šla jsem tedy cvičit, protože jsem se už začala docela nudit. Nakonec jsme vyjeli ve 14h. odpoledne.
Čekání po škole. - Každý den po škole musím čekat na host otce či matku, kdy mě autem vyzvednou. Po škole musím čekat venku před branou. Nikdy nevím, kdo mě z nich dvou vyzvedne, protože ani oni sami to neví. Denně tedy takhle čekám před školou s těžkou taškou na zádech přibližně 30 a více minut. Občas čekám i skoro hodinu. Jen vyjímečně se stane, že mě vyzvednou už třeba "jen" za 20min. Ptala jsem se, jestli mohu jezdit na kole - nemohu. Jestli mohu chodit pěšky, protože škola je od domu, kde bydlím opravdu blízko. - nemohu. Jestli mohu jezdit autobusem - nemohu. Do školy si nesmím nosit ani mobil, takže jim nemohu zavolat. Všecky spolužačky většinou už po několika minutách odejdou a já tam zůstávám sama.

Skoro každý den se navíc musíme stavit u otce v práci a tam musím opět čekat. Občas je to hodina, občas také více. Nemám tam vůbec co dělat. Dost se tam nudím. Není tam ani co k vidění, jen pár nábytku, který už znám nazpaměť. Musím jen sedět v autě či v jeho práci a čekat. Nedovolí mi nikam se jít projít. - A to je další věc. Nemohu nikam chodit. Ani s kamarádem, ani s kamarádkou. Musí nás být prý minimálně 6, což je opravdu obtížné sehnat tolik lidí. Vždycky nakonec někdo nemůže, takže se nikam nejde. Když jsem požádala rodiče, jestli se nemůžeme jít někam projít, tak řekli jo, pojedeme autem. Poprosila jsem, jestli nemůžeme jít pěšky, protože já toto město vlastně ani neznám. Chtěla bych toho tu vidět více, protože vždy jen všude jezdíme autem. Chtěli jet autobusem…nakonec po několikaminutovém prošení svolili a šli jsme se projít na pár minut jen do jednoho kostela a zpět.

Škola

16. září 2015 v 14:49 | Adel
Každý den tu chodím do školy, škola začíná v 8:30 a končí v 16h. nebo v 15:20h. Co se mi opravdu nelíbí je to, že škola je i v sobotu Zamračený. Obdivování mé osoby ve škole nepřestalo, i nyní po měsíci za mnou neustále někdo chodí a ptají se mě, jak se jmenuji, odkuď jsem a tak. Škola má 2000 detí, a tak jsem zvědavá, kdy to přestane. Ve třídě je nás 50dívek, škola nemá jídelnu, ale každý si denně z domova přináší své jídlo a jí se venku. Na týden dopředu už mám rozvrh, s kým kdy při obědě budu sedět, s kým půjdu nakupovat a s kým půjdu na zmrzlinu. Do školy se musí nosit uniforma, a to včetně svázaných vlasů na dva culíky(pokud máte krátké vlasy) nebo na dva copánky. Modlí se tu několikrát denně a jednou do měsíce se koná ve škole mše svatá.-Jo, moje škola je katolická, to jsem zapomněla říci.

Po měsíci v Indii

8. září 2015 v 9:42 | Adel
je 8.září a je to přesně měsíc a 3dny, co jsem v Indii. 28.srpna se zde slavil festival jménem Onam a já jsem s ženami místních rotariánů Rotary clubu of Coimbatore Texcity nacvičovala indický tanec Barthanatyam, který se tančí ve státě Tamilnadu. Bohužel se mi nepovedlo nahrát sem video, a tak jsou zde k dispozci pouze foto.